TV PROGRAM ČT art

Týdeník ArtZóna si všímá všeho podstatného, co se stalo na domácí i zahraniční kulturní scéně, a to ve všech jejích oblastech a žánrech. Nabízí nejen informace o důležitých počinech hudby, tance, divadla, filmu i literatury, výtvarného umění i designu, ale také klade otázky, hledá souvislosti a přináší kritické reflexe.

Pro obrovský úspěch zcela vyprodaného koncertu The Blues Brothers v pražském The Loop Jazz Club Hostivař jsme se rozhodli, že naše diváky obdarujeme stejnou dávkou skvělých melodií. Poslechnout si mohou hity ze stejnojmenného amerického hudebního komediálního filmu z roku 1980 režiséra Johna Landise. Trhák The Blues Brothers ve své době vydělal v kinech po celém světě přes 115 milionů dolarů a stal se jednou z nejdražších komedií, které kdy byly vyrobeny. Film je plný nebezpečí, neuvěřitelných skečů, lehkého nadpřirozena, a hlavně skvostné hudby. Tu si mají možnost diváci vychutnat v podání českého The Loop Jazz Orchestra, jehož členy jsou Jan Hasenöhrl, Vít Pospíšil, Tomáš Uhlík, Lukáš Chejn a další. Přidají se opět tři sóloví zpěváci z jedinečného amerického sboru Jeremy Winston Chorale – Candace Potts, Darius Coleman a William Ramsey, a písněmi Peter Gunn Theme, Going Back To Miami nebo She Caught The Katty provedou diváky divokým okolím Chicaga.

Damon Albarn se na britské i celosvětové hudební scéně pohybuje už od konce 80. let. Souboj jeho první kapely Blur s Oasis bratrů Gallagherových v posledním desetiletí minulého století o přízeň britských fanoušků plnil titulní stránky i seriózních deníků. Albarn ale nenechal svůj hudební talent ve službách jediné skupiny. Během své kariéry vydal více než dvacet alb v několika různých kapelách. Fanoušci si ho hlavně spojí se skupinami Gorillaz nebo The Good, the Bad & the Queen. Londýnskému rodákovi ale také učarovala africká hudba. Proto rád spolupracuje s tamnímu muzikanty a věnuje se produkování jejich alb.

Geniální skladatel a instrumentalista Marián Varga a praotec české alternativy Mikoláš Chadima s MCH Bandem v dalším dílu hudebně diskusního pořadu. Uvádějí P. Fiala a M. Kaščák

V dalším vydání pravidelného hudebního pořadu kombinujícího záznam koncertu s dokumentárním pohledem do zákulisí muzikantů a prostředí, v němž se jejich vystoupení koná, vás pozveme na jedno z nejvýpravnějších vystoupení kladenské skupiny Zrní za dobu jejich existence, které se uskutečnilo v MeetFactory. Významný pražský multifunkční prostor, který založili a spoluvlastní David Koller a David Černý, nám také druhý jmenovaný známý výtvarník osobně představí. Zrní zde odehráli koncert k novému albu Následuj kojota. A Johana Matoušková s Pavlem Kučerou nahlédli i do muzikantského zákulisí kladenské kapely, aby zjistili, proč jsou Zrní mnohými považováni za "české Radiohead".

Hudebník Jan Rokyta nám vzkazuje: "Není třeba v každé situaci zaujímat postoje. Stačí rovně stát!" Janek se narodil v roce 1938 v Jasenné na Zlínsku a po celý svůj život se hrdě hlásil k tomu, že je Valach. Od dětství hrál jako samouk na cimbál. Po příchodu do Ostravy pracoval deset let jako důlní technik. Více než půl století byl cimbalistou a uměleckým vedoucím muziky Technik a od roku 1980 působil jako redaktor hudebního vysílání Českého rozhlasu. Podílel se na přípravě mnoha folklorních festivalů a slavností a na Ostravské univerzitě přednášel obor lidová píseň a hudba. V popředí však stojí především jeho činnost upravovatelská a skladatelská.

Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Opakování 29.11./ČTart. Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Textař a kulturní antropolog Michal Horáček vidí píseň jako odraz doby, jako toho nejpravdivějšího svědka historie. V každém díle našeho seriálu vždy představí v přesných souvislostech a časových kontextech jeden dobový hit. Tentokrát zazní píseň Nej, nej, nej.

V roce 1984 Petar Introvič kompletně vyměnil sestavu kapely Bluesberry. Odejití muzikanti Bluesberry se velmi rychle zformovali a pod vedením Martina Krause tak trochu na truc založili kapelu Krausberry. Za čtyřicet let na scéně se tato blues-rocková kapela proslavila ironickými texty, jevištní show frontmana a zpěváka Martina Krause přezdívaného také jako „Hanspaulský Mick Jagger“ a především, rozpoznatelným zvukem a nezaměnitelnou energií. Do širšího povědomí se Krausberry dostali především v devadesátých letech, kdy natočili desky „Na větvi“ a „Šiksa a gádžo“, na nichž se nacházely hity jako „Můstek“, „Kořenová zelenina“ nebo „Vlakem na Kolín“. Záznam koncertu natočený v roce 2022 na festivalu Jurkovič Open Air se stal záminkou pro natočení originálního portrétu této skupiny. Jednotliví hudebníci odcházejí ze svých domovů nebo práce, aby se sešli v dodávce a spolu se vydali, jako obvykle, na koncert. Cestou vyprávějí historky spojené s léty působení na scéně, popisují historii skupiny, letité zvyky i přístup k hudbě a hraní. Jeden den v té nejlepší možné společnosti.

Jsou hudba klasická a jazzová dva naprosto odlišné světy nebo se mohou navzájem inspirovat, doplňovat a ovlivňovat? Může klasicky školený skladatel – klavírista složit skvělou skladbu v jazzovém stylu a také ji v tomto duchu výtečně interpretovat? Je možné použít typické barokní hudební formy jako toccatu nebo fugu a „vyplnit“ je jazzovými harmoniemi, rytmem a výrazem? Jak zněla Rapsodie v modrém před tím, než ji Gershwin předal k orchestraci Ferde Grofému? Alespoň částečně se na tyto otázky snaží ve svém recitálu v Hudebním muzeu hledat odpověď klavírní virtuos Karel Košárek, který program sestavil s velkým respektem a obdivem k jednotlivým skladatelům, kteří byli také zcela mimořádnými klavíristy – vedle George Gershwina jsou to Lou Busch, Friedrich Gulda a Nikolaj Kapustin.

JAZZ DOCK ORCHESTRA je moderní jazzový big band evropské úrovně zaměřený na autorskou tvorbu a také na interpretaci klasického big bandového repertoáru. Za šest let své úspěšné existence se orchestr stal „vlajkovou lodí“ klubu Jazz Dock a má za sebou spolupráci s předními světovými hudebníky jako je Kurt Elling, Richard Bona, Ben Wendel, Niels Klein a další. Precizní, ale zároveň živelná souhra, skvělá sóla a kvalitní partitury přinesly big bandu velké renomé v širším kontextu evropské jazzové scény. Tvorba orchestru se zaměřuje jednak na vlastní, originální kompozice (zejména Jan Jirucha, Andy Schofield, Miroslav Hloucal a další), ale také na kvalitní aranže světového repertoáru (Duke Elligton, Gill Evans, Bob Brookmeyer, Charles Mingus, atd). Vystupují pravidelně každé třetí pondělí v měsíci, už pět let, na podiu Jazz Docku. Tato dlouhodobá a pravidelná koncertní činnost přináší skvělé výsledky a dnes se Jazz Dock Orchestra po právu řadí mezi přední evropské big bandy. Jazz Dock Orchestra tvoří elitní hráči současné české, slovenské a britské jazzové scény: Saxofony: 1. alt – Andy Schofield, 2. alt – Petr Kalfus; 1. tenor – Marcel Bárta, 2. tenor – Suzanne Higgins, baryton sax – Jakub Cirkl; trubky: Jaroslav Kohoutek, Martin Jůzl, Miroslav Hloucal a Miroslav Nováček; pozouny: Jan Jirucha, Štěpán Janoušek, Richard Šanda a Tomas Bialko; rytmická sekce: klavír – Jiří Levíček; kontrabas – Tomáš Baroš; bicí nástroje – Daniel Šoltis.

Kanadský zpěvák Paul Anka se proslavil skladbami „You Are My Destiny“, „Lonely Boy“, „Put Your Head on My Shoulder“, ale hlavně hitem „Diana“. Skladba vydaná v roce 1957 ho už v šestnácti letech vynesla na vrchol hitparády nejen v rodné Kanadě, ale i ve Spojených státech nebo Austrálii. Do svého repertoáru ji zařazovali umělci po celém světě. V rozhovoru s Paulem Toogoodem Paul Anka přibližuje nejen své mládí a cestu za úspěchem, ale mluví i o působení v Las Vegas a spolupráci se slavným Frankem Sinatrou.

Kanadský cyklus němých skečů viděli diváci poprvé v roce 2011. Prakticky okamžitě si získal oblibu po celém světě, vysílal se například v Itálii, Španělsku, ale také v Indii, Řecku či Brazílii. Každou epizodu tvoří krátké humorné scénky o délce patnácti až devadesáti vteřin, kde se opakují v zásadě čtyři hlavní tematické okruhy a kde uvidíme v různých rolích tři herce a tři herečky. Jsou jimi Réal Bossé, Martin Drainville, Antoine Vézina a Sylvie Moreauová, Julie Ménardová a Sharlene Royerová. Objeví se v různých sestavách jako manželé, kolegové, milenci, jako popletení policisté, hloupí mafiáni, svérázní chirurgové, nešikovní tatínkové malých dětí, trosečníci na ostrově, vojáci v zákopech. Na exteriérech se nešetřilo, můžeme tedy obdivovat krásy Severní i Jižní Ameriky, karibských ostrovů, ale i evropské scenérie Řecka či Švýcarska. Pilíře širokého autorského a realizačního týmu tvoří režisér Pierre Paquin a scenárista Denis Savard, řadu nápadů ovšem do pořadu přinášejí i sami herci.

V drážďanské Semperově opeře zpívá sopranistka Eir Inderhaugová hlavní roli v premiéře opery Chasing Waterfalls neboli „Honba za vodopády“. Je to výjimečné dílo, protože některé jeho části zkomponovala umělá inteligence. Eir Inderhaugová už nějaký čas zkoumá hranice klasické hudby. V Berlíně ji čeká setkání s producenty počítačové opery. Ze všeho nejdřív je potřeba nahrát Eiřin hlas. Nahrávka se natáhne do umělé neuronové sítě, které se obecně říká umělá inteligence. Dokáže umělá inteligence dokončit Beethovenovu Desátou symfonii? Na tuto otázku hudební a technologický konzultant Matthias Röder odpovídá: „Vytvořili jsme umělou inteligenci, která se naučila Beethovenovu hudbu. Zná každou jeho symfonii, klavírní sonátu, smyčcový kvartet i ostatní komorní skladby. Zná i hudbu Beethovenových současníků, třeba Mozarta a Haydna, nebo skladby Johanna Sebastiana Bacha, jehož hudbu Beethoven pečlivě studoval“. Umělá inteligence by tedy dokázala složit hudbu v Beethovenově stylu. Mohla by ji vygenerovat. Vědecký tým dal umělé inteligenci k dispozici asi čtyřicet dochovaných návrhů k Desáté symfonii, které Beethoven sám napsal, a ona ji dokončila. Nejčastěji kritici polemizovali, že tak by to Beethoven nikdy nezkomponoval. Někteří poukazovali na pasáže, totožné s těmi z Beethovenových přípravných verzí. „Připadá mi neuvěřitelné, že můžeme být přesvědčeni o tom, jak přesně by nějaký umělec vytvořil své dílo“, ironicky dodává k jejich výtkám Matthias Röder. Do budoucna je totiž přesvědčen, že i tento úkol, jímž je hudební kompozice v určitém stylu, jednoho dne umělá inteligence bezchybně zvládne.

Album 44/876, které spolu v dubnu 2018 vydali Sting a Shaggy, bylo pro mnoho hudebních fanoušků velkým překvapením. Nečekané spojení britského rockera a jamajského rappera pohybujícího se ve vodách pop-reggae ale bavilo posluchače i muzikanty samotné. To se projevilo i během společného vystoupení na zámku Hérouville v říjnu 2018. V uvolněné atmosféře a nových aranžích zazněly nejen písně ze společného alba, ale i hity obou zpěváků. Ke skladbám „Message in a Bottle“ nebo „It Wasn't Me“, ale přidali i vzpomínku na Marvina Gaye v podobě jeho hitu „Let's Get It On“.

Cyklus dokumentů o ikonických předmětech, které se v průběhu uplynulého století staly součástí našeho každodenního života. Tento díl se zaměřuje na dopravní prostředky, konkrétně vlaky a tramvaje. Představuje také jejich významné tvůrce, kterými byli například František Kardaus nebo Vilém Kreibich.

Marek Hlavica uvádí kontaktní pořad pro všechny, kteří se rozhodli zůstat v pátek doma. Účinkují: Zrní, Vladivojna La Chia, Bára Obozněnková a další zajímaví nejen hudební hosté.

Dokument (2012). Povídání se zajímavými osobnostmi, tentokrát s módní návrhářkou Blankou Matragi. Uvádí Š. Bednářová.

Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Opakování 30.11./ČTart. Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Textař a kulturní antropolog Michal Horáček vidí píseň jako odraz doby, jako toho nejpravdivějšího svědka historie. V každém díle našeho seriálu vždy představí v přesných souvislostech a časových kontextech jeden dobový hit. Tentokrát to budou Milenci v texaskách.

V srpnu roku 2002 vyrazili Rolling Stones na turné oslavující jejich čtyřicetileté působení na hudební scéně, které podpořili i albem Forty Licks. Během 14 měsíců objeli celý svět a odehráli 117 koncertů. Město, které britští rockeři rozhodně nemohli vynechat, byl New York. Vždyť poprvé v něm vystoupili už v roce 1964. Zatímco na počátku své kariéry si pro vystoupení zvolili Carnegie Hall, v roce 2003 zamířili do Madison Square Garden. Fanouškům nabídli celou řadu hitů, včetně Honky Tonk Women, během něhož se ke skupině přidala americká zpěvačka Sheryl Crow.

Patří k režisérům, kteří na své novinky nechávají diváky poměrně dlouho čekat. V drtivé většině se ale čekání zatím vyplatilo. O Coppolových filmech se prostě ví. Snad každý zná tituly jako Kmotr, Dracula, Apokaplypsa, Divotvorný hrnec nebo Rozhovor. Každý je jiného žánru, ale všechny jsou výrazné a nepřehlédnutelné. Totéž zřejmě bude platit i o jeho zatím posledním počinu zvaném Megalopolis, což je pro změnu sci-fi. Zajímavé je, že stejným žánrem svou kariéru započal, a to neméně zvláštním způsobem: zatímco Megalopolis z roku 2024 je velkoprodukce placená z jeho vlastních peněz, jeho debut Něbo zovjot z roku 1959 je pro změnu sovětské provenience. Byť existuje v ruském i americkém sestřihu (ruským režisérem byl Michail Karzukov), je tato položka ve filmografii dostatečnou raritou hodnou Coppolova věhlasu.

Roku 1607 připlouvá do Nového světa ke břehům Virginie anglická loď. Na její palubě se nachází spoutaný kapitán John Smith (C. Farrel), který má být krátce po přistání popraven za pokus o vzpouru. Je však velitelem výpravy, kapitánem Christopherem Newportem (C. Plummer) omilostněn a pověřen navázáním kontaktů s místními domorodci a získáním zásob pro nadcházející zimu. Na své cestě je zajat a život mu zachrání dcera indiánského náčelníka Pocahontas (Q. Kilcherová). Oba se do sebe zamilují, Smith Pocahontas učí svůj jazyk a ona mu zase ukazuje krásy svého světa. Jejich láska je však ohrožena, když začnou narůstat konflikty mezi nově vzniklou kolonií Jamestownem a indiány, které přerostou v otevřený boj...

Dokument. V roce 2024 hanspaulská blues-rocková skupina Krausberry oslaví 40 let na hudební scéně. Záznam koncertu z festivalu v Jílovém u Prahy je spojený s dokumentárním portrétem této kapely. Jeden den ve společnosti Martina Krause a jeho spoluhráčů.

Paní Bovaryová stále patří ke kanónu světové literatury, dodnes nacházíme tento příběh na seznamech doporučené četby. Avšak krátce po vydání románu, jenž vycházel na pokračování v La Revue de Paris, byl jeho autor, Gustave Flaubert, obžalovaný z urážky veřejné morálky, náboženství a dobrých mravů. Postavil se proti němu prokurátor Ernest Pinard, jenž v roce 1857, v napjaté atmosféře druhého císařství, vedl procesy proti knihám, které jako Květy zla či Paní Bovaryová vyvolávaly v tehdejší francouzské společnosti silné emoce s nádechem skandálu.

Jack Butler Yeats miloval společenské události, živou energii diváků sportovních utkání a vzrušení, jaké panovalo během dostihů. Kromě davu ho inspirovala i představa osamělé postavy uprostřed krajiny. Sám vlastně jednou takovou byl. Jako malíř nepatřil k žádné z uměleckých škol. Sám objevil způsob, jak zachytit světlo a krajinu rodné země. Jeho bratr, známý básník William Butler Yeats, se o výtvarné umění celý život zajímal a psal o něm a Jack tak vyrůstal v prostředí uměním doslova nasáklém.

ČR/SR (2007). Toneless – kapela, kterou kritika vynesla do nebes a vzápětí téměř zatratila, a Vandali – punkáči, kteří popírají atributy stylu. Pořadem plným hudebních absurdit vás provedou P. Fiala a M. Kaščák

Mariusz Surosz, historik, překladatel, ale především autor knihy Pepíci

ČR (2015). Pád Antikrista Viktora Ullmanna - osud duchovní opery zapomenutého mistra české moderní hudby. Účinkují: Orchestr a sbor Moravského divadla Olomouc, J. A. Pitínský, M. Oswald, N. Kraus a další.

Qin Fei a jeho svět bojových umění i tradiční čínské medicíny. Připravily M. Růžičková a J. Matějková

Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Opakování 1.12./ČTart. Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Textař a kulturní antropolog Michal Horáček vidí píseň jako odraz doby, jako toho nejpravdivějšího svědka historie. V každém díle našeho seriálu vždy představí v přesných souvislostech a časových kontextech jeden nebo více dobových hitů.

Opera Leoše Janáčka Věc Makropulos z brněnského Národního divadla v nastudování světoznámým režisérem Davidem Radokem, který slavné Janáčkovo dílo realizoval vůbec poprvé. Inscenace v koprodukci se švédskou operou v Göteborgu představuje českému publiku renomovanou švédskou sopranistku Gittu-Marii Sjöberg. Dirigentem inscenace byl Marko Ivanović, výtvarníky scény Ondřej Nekvasil a Zuzana Ježková. Inscenace vznikla podle kritické edice nakladatelství Universal Edition A. G. Wien a jejím autorem je muzikolog Jiří Zahrádka. Televizní záznam opery Věc Makropulos byl pořízen v prosinci roku 2014 v rámci Mezinárodního festivalu Janáček Brno. Ve své televizní adaptaci se tento nadstandardní inscenační projekt dočkal významného uznání v podobě hlavní ceny Český křišťál na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha, kde zaujal odbornou porotu především pro „vnímavý, detailní střih a citlivou práci kamery, již umocnily celkový operní zážitek“. Televizní záznam získal rovněž cenu Nadace VIZE 97 Dagmar a Václava Havlových.

Téměř zapomenutou část našeho kulturního dědictví, lidové duchovní písně staré minimálně dvě století, vynesla na světlo folkloristka Magdalena Múčková ve spolupráci s etnoložkou Lucií Uhlíkovou. Jde o písně, které provázely církevní rok (adventní, vánoční, postní, velikonoční) a které zaznívaly jak v kostele, tak při církevních obřadech mimo něj, a také při domácích pobožnostech v obci Vnorovy (dříve Znorovy) na Hodonínsku. Lidé je často zpívali na jiné nápěvy, než jaké byly uvedeny v kancionálu – k tištěné textové předloze si vytvořili vlastní melodie šířené pouze ústní tradicí. Duchovní písně zpívali stejným způsobem jako tradiční lidové písně – přidávali si ozdobné tóny a některé části nápěvu prodlužovali. Tímto tzv. ornamentálním způsobem se dříve zpívalo i jinde, písemně zachycen byl například na Horňácku, ale zvukové nahrávky existují pouze z Vnorov. Na zajímavou zpěvní tradici ve Vnorovech upozornil na začátku 20. století sběratel Hynek Bím – v letech 1906 až 1911 v obci zapsal soubor lidových písní, které už v té době postupně mizely z aktivního užívání i paměti místních obyvatel. Jeho součástí je víc než šedesát písní duchovních. Sběratel na ně upozornil skladatele Leoše Janáčka a ten jej pověřil, aby některé z nich zachytil na Edisonův fonograf. Takto se podařilo zaznamenat 15 písní. Hodnota fonografických záznamů kostelních písní z Vnorov je mimořádná, patří mezi zcela první zvukové záznamy písňového folkloru pořízené na našem území. O jejich znovuobjevení se zasloužili badatelé z Etnologického ústavu Akademie věd ČR, když v rámci projektu „Vzaty do fonografu“ nahrávky vyčistili, zdigitalizovali a upozornili na ně veřejnost. Folkloristka Magdalena Múčková pak spolu s hudebníkem Martinem Jakubíčkem některé z písní zaranžovali pro Cimbálovou muziku Danaj a varhany, jiné nechali v takové podobě, jak se zpívaly dříve – tedy a cappella nebo za doprovodu varhan. Ke spolupráci přizvali vnorovský folklorní soubor Spinek. Tak vznikla nahrávka i pořad, který tuto perlu lidové hudební kultury alespoň částečně přiblíží širší veřejnosti.

Dokumentární cyklus věnující se legendám československé folkové a country hudby se ve svém dvanáctém pokračování bude věnovat kuriózním písním a vystoupením slavných folkových a country zpěváků. Jaroslav Hutka zazpívá své písně v dánštině, Jaroslav Velinský, známý jako Kapitán Kid, zazpívá písně Bulata Okudžavy, připomeneme si písně Voskovce a Wericha v podání dua Paleček a Janík nebo pozapomenuté písně Ivy Bittové a Jablkoně. Trochu se ale i odkloníme od zpěváků, kteří jsou primárně spojováni s folkem a country, autoři se zaměřili i na popovou hvězdu Karla Gotta, jazzovou zpěvačku Evu Olmerovou nebo muzikálovou divu Leonu Machálkovou – a jejich přínos folkovému a country stylu. Nebudou chybět ani lokální malé skupiny a autoři, jejichž tvorba je ale veskrze pozoruhodná, jako je skupina Děsně fajn nebo Blaf. V pořadu uvidíte unikátní archivní záznamy komentované samotnými zpěváky a autory, ale i řadou odborníků a muzikologů.

V roce 2024 by dva nerozluční přátelé a spolupracovníci Michal Horáček a Petr Hapka oslavili 40. výročí své spolupráce. Hudební skladatel Hapka svého dvorního textaře Horáčka ovšem před deseti lety opustil, když předčasně zemřel na Alzheimerovu chorobu. Michal Horáček jako textař osiřel a po skladatelově smrti se ještě pár let pokoušel prosadit na scéně české populární hudby. Žádný z dalších projektů, kromě Českého kalendáře, však nezaznamenal u posluchačů, hudebníků, zpěváků a kritiků takový úspěch a obdiv jako hudební alba, na nichž zněly melodie Petra Hapky. I proto se Horáček rozhodl minimalizovat své textařské aktivum a začal se věnovat jiným úlohám života, než je šoubyznys nebo podnikání. Z dílny Hapky a Horáčka vyšlo bezmála 100 šansonů a písní, které zásadně proměnily tendence české populární hudby. Patří mezi ně například Levandulová, Dívám se dívám, S cizí ženou v cizím pokoji, V penziónu Svět, Kocour se schoulil na tvůj klín, Na hotelu v Olomouci, Bude mi lehká zem a další. V bezmála hodinovém dokumentu České televize se scenárista a režisér Patrik Ulrich poohlíží za spoluprací této originální autorské dvojice, rozkrývá tajemství mimořádně úspěšné spolupráce H+H a připomíná zásadní milníky jejich tvorby. O své vzpomínky, postřehy a zážitky se v dokumentu podělí také Michael Kocáb, Lucie Bílá, Ondřej Brzobohatý, Bára Štěpánová, Petra Hapková, Zora Ulla Keslerová a další.

Cyklus dokumentů o ikonických předmětech, které se v průběhu uplynulého století staly součástí našeho každodenního života. Tento díl se zaměřuje na dopravní prostředky, konkrétně vlaky a tramvaje. Představuje také jejich významné tvůrce, kterými byli například František Kardaus nebo Vilém Kreibich.

Seana Penna rozhodně nelze přehlédnout. Jedni ho milují, druzí nenávidí, ale málokoho nechává chladným. Jedni mu vyčítají, že svými humanitárními a politickými aktivitami na sebe jen poutá vytouženou pozornost, druzí ho za totéž adorují. Část veřejnosti ho zase vede v patrnosti jako rváče, co měl za manželku Madonnu. Filmový svět ale ví své. Sean Penn je především neobyčejně přesvědčivý a citlivý herec. Nezáleží na tom, kolik má Oscarů, Zlatých glóbů a jiných ocenění. Jeho herecké výkony si prostě zapamatujete, ať už jde o role ve filmech jako Mrtvý muž přichází, Jmenuji se Sam, Tajemná řeka nebo Milk. Je vždy autentický a výjimečný. V dokumentu se dozvíme některé překvapivé věci i z jeho soukromí. Například to, že jeho otec byl na tzv. hollywoodské černé listině. Odtud zajisté pramení i Seanův boj proti nespravedlnosti.

Kanadský cyklus němých skečů viděli diváci poprvé v roce 2011. Prakticky okamžitě si získal oblibu po celém světě, vysílal se například v Itálii, Španělsku, ale také v Indii, Řecku či Brazílii. Každou epizodu tvoří krátké humorné scénky o délce patnácti až devadesáti vteřin, kde se opakují v zásadě čtyři hlavní tematické okruhy a kde uvidíme v různých rolích tři herce a tři herečky. Jsou jimi Réal Bossé, Martin Drainville, Antoine Vézina a Sylvie Moreauová, Julie Ménardová a Sharlene Royerová. Objeví se v různých sestavách jako manželé, kolegové, milenci, jako popletení policisté, hloupí mafiáni, svérázní chirurgové, nešikovní tatínkové malých dětí, trosečníci na ostrově, vojáci v zákopech. Na exteriérech se nešetřilo, můžeme tedy obdivovat krásy Severní i Jižní Ameriky, karibských ostrovů, ale i evropské scenérie Řecka či Švýcarska. Pilíře širokého autorského a realizačního týmu tvoří režisér Pierre Paquin a scenárista Denis Savard, řadu nápadů ovšem do pořadu přinášejí i sami herci.

Sunflower Caravan a Appendix: odborníci žasnou, chválí a doporučují. Budou obě kapely stejně příjemným objevem i pro vás? Hudebně diskusní pořad o české a slovenské populární hudbě uvádějí P. Fiala a M. Kaščák

ČR (2015). Hity českého undergroundu předělali do moderní elektronické podoby rapper Bonus a frontman kapely Please The Trees a vystoupili s nimi v legendární hospodě U Olinka ve Lhotce u Přerova. Provázejí Johana Matoušková a Pavel Kučera. Účinkují: M. Tvrdý, V. Havelka, LP Fish, J. Raušer, P. Stanko, I. Pospíšil, J. Maxa a další. Kamera Z. Kunc.

Dokument (2009). Povídání se zajímavými osobnostmi, tentokrát s filmovou režisérkou Věrou Chytilovou. Uvádí Š. Bednářová.

Hudebník Jan Rokyta nám vzkazuje: "Není třeba v každé situaci zaujímat postoje. Stačí rovně stát!" Janek se narodil v roce 1938 v Jasenné na Zlínsku a po celý svůj život se hrdě hlásil k tomu, že je Valach. Od dětství hrál jako samouk na cimbál. Po příchodu do Ostravy pracoval deset let jako důlní technik. Více než půl století byl cimbalistou a uměleckým vedoucím muziky Technik a od roku 1980 působil jako redaktor hudebního vysílání Českého rozhlasu. Podílel se na přípravě mnoha folklorních festivalů a slavností a na Ostravské univerzitě přednášel obor lidová píseň a hudba. V popředí však stojí především jeho činnost upravovatelská a skladatelská.

Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Opakování 2.12./ČTart. Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Babeta. Písně posledních sedmi dekád a jejich příběhy. Uvádí Michal Horáček. Režie J. Mudra Textař a kulturní antropolog Michal Horáček vidí píseň jako odraz doby, jako toho nejpravdivějšího svědka historie. V každém díle našeho seriálu vždy představí v přesných souvislostech a časových kontextech jeden dobový hit. Tentokrát to bude Babeta.

Hudba v hlavní roli, i tak by se dala shrnout Dvořákova opera Jakobín, neboť je to právě ona, která dokáže změnit osud všech postav v opeře. Zároveň zde Dvořák vytvořil půvabný obrázek českého městečka z doby osvícenské zabydleného svéráznými figurkami hudbymilovného učitele Bendy, jeho tvrdohlavé dcery Terinky zamilované do učitelského mládence Jiříka nebo nafoukaného purkrabího Filipa. Snad to byla laskavá vzpomínka na okolnosti jeho vlastního mládí, která přinesla do Dvořákovy hudby tolik půvabných, bohatých melodií, rozverných i melancholických, ať je to slavná scéna školní kantáty, duet „My cizinou jsme bloudili“ nebo Juliina ukolébavka. Tvůrčí tým Janáčkovy opery Národního divadla Brno nastudováním této opery zahájil Rok české hudby 2024. Hudebního nastudování a taktovky se ujal Jakub Klecker, sbory řídili Pavel Koňárek a Valeria Maťašová. V režii Martina Glasera se hlavních rolí zhostili sólisté Janáčkovy opery Pavla Vykopalová, Roman Hoza, David Szendiuch, Jan Šťáva a Petr Levíček, ale i hostující umělci Aleš Briscein a Lucie Kaňková. Dvořákův hold české hudbě zaznamenal režisér Jakub Kořínek.

„Pokud máme možnost svobodné volby, musíme mít mezi čím volit. To znamená, že zlo je nezbytnost. A o tom je Mechanický pomeranč. O nezbytnosti zla, které je zásadní pro zachování principu volby. Svobodné volby. Pokud budeme pouze dobří, pak nemáme volbu,“ popisuje samotný autor, Anthony Burgess, poslání svého románu v jednom ze svých vystoupení, která dokument francouzského ARTE, cituje. Dokumentaristé se v něm snaží, i s pomocí dynamických animovaných pasáží, kontroverzní Mechanický pomeranč a jeho následnou filmovou podobu uvést do širšího kontextu, nejen dobových okolností, ale i toho, jak lze jeho odkaz vnímat dnes.

Na cestách křižujících Donbas neexistují bezpečná místa – jen neuralgické body palčivých setkání, která nemají vítěze či poražené, kladné a záporné hrdiny. Film režisérky, dramatičky a scenáristky Natalije Vorožbytové žádné válečné scény neobsahuje, přesto se tomuto ukrajinskému kandidátovi na Oscara daří věrně zobrazit rozvrat a utrpení, které válka přináší. Nejde zde tolik o zničenou krajinu či padlé vojáky – autorka se v adaptaci své stejnojmenné divadelní hry zaměřuje na devastující vliv války na lidskou duši, do které v horším případě zaseje zlo, v tom lepším „jen“ úzkost, osamělost a prázdnotu.

Týdeník ArtZóna si všímá všeho podstatného, co se stalo na domácí i zahraniční kulturní scéně, a to ve všech jejích oblastech a žánrech. Nabízí nejen informace o důležitých počinech hudby, tance, divadla, filmu i literatury, výtvarného umění i designu, ale také klade otázky, hledá souvislosti a přináší kritické reflexe.

Kanadský cyklus němých skečů viděli diváci poprvé v roce 2011. Prakticky okamžitě si získal oblibu po celém světě, vysílal se například v Itálii, Španělsku, ale také v Indii, Řecku či Brazílii. Každou epizodu tvoří krátké humorné scénky o délce patnácti až devadesáti vteřin, kde se opakují v zásadě čtyři hlavní tematické okruhy a kde uvidíme v různých rolích tři herce a tři herečky. Jsou jimi Réal Bossé, Martin Drainville, Antoine Vézina a Sylvie Moreauová, Julie Ménardová a Sharlene Royerová. Objeví se v různých sestavách jako manželé, kolegové, milenci, jako popletení policisté, hloupí mafiáni, svérázní chirurgové, nešikovní tatínkové malých dětí, trosečníci na ostrově, vojáci v zákopech. Na exteriérech se nešetřilo, můžeme tedy obdivovat krásy Severní i Jižní Ameriky, karibských ostrovů, ale i evropské scenérie Řecka či Švýcarska. Pilíře širokého autorského a realizačního týmu tvoří režisér Pierre Paquin a scenárista Denis Savard, řadu nápadů ovšem do pořadu přinášejí i sami herci.

ČR (2005). Česká kultura v Paříži I.

Festival Janáček Brno uvedl v roce 2016 kromě světově proslulých inscenací Janáčkových oper Káťa Kabanová a Z mrtvého domu i tituly, které jsou v českých podmínkách k vidění jen zřídka. Jedná se o operní díla klasiků hudby 20. století, Bély Bartóka (Modrovousův hrad) a Arnolda Schönberga (Očekávání). V pořadu přinášíme obrazové záznamy vybraných částí zmiňovaných děl a rozhovory s inscenátory, například s režiséry Robertem Carsenem a Davidem Radokem anebo s dirigentem Markem Ivanovićem.

Dokument (2015). Zlínské divadelní mapování identity města představením Baťa Tomáš, živý. Rodinná operní expedice Čarokraj zahájila působení Jiřího Heřmana v čele brněnského operního domu. Román S. Mawera Skleněný pokoj si pro adaptaci vybral S. Moša, takže příběh majitelů slavné vily ožil na scéně Městského divadla Brno.

Jak architektonicky a designově pojednat půdní vestavbu. Pohled několika architektů a jedné obyvatelky.

Dokument (2011). Prvotřídní trumpetista, nejdéle účinkující člen Orchestru Gustava Broma, aranžér a skladatel. Připravili P. Jurda a K. Zalabáková

Dokumentární film (2006). O tom, co provádí s ženskou duší písně Jana Nedvěda. Zpovědi fanynek i odborné analýzy.

Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Opakování 3.12./ČTart. Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Týdeník ArtZóna si všímá všeho podstatného, co se stalo na domácí i zahraniční kulturní scéně, a to ve všech jejích oblastech a žánrech. Nabízí nejen informace o důležitých počinech hudby, tance, divadla, filmu i literatury, výtvarného umění i designu, ale také klade otázky, hledá souvislosti a přináší kritické reflexe.

Josef Gočár, architekt, jehož stavby i urbanistické koncepce patří k vrcholům české moderní architektury 1. poloviny 20. století, se narodil v Semíně nedaleko Pardubic. Bylo mu 28 let, když navrhl pro pardubické podnikatele bratry Winternitzovy budovu Automatických mlýnů na břehu řeky Chrudimky, nedaleko historického renesančního centra města a na dohled bývalého pernštejnského zámku. Při tvorbě fasády se nechal inspirovat starobabylonskou branou bohyně Ištary. Vznikla vzhledově i funkčně unikátní stavba, která svému účelu sloužila více než 100 let. Provoz v ní skončil teprve v roce 2013 a o rok později byla vyhlášena národní kulturní památkou. Stejně jako řada dalších Gočárových staveb, do jejichž běžně nepřístupných prostor se podíváme. Od podzimu 2023 nejsou ale Automatické mlýny jen industriální památkou, ale i živým centrem kultury, společenského života a vzdělání. Do roku 2026 se stanou i místem k bydlení a nákupu. Tento zcela unikátní, u nás naprosto ojedinělý projekt, mohl vzniknout jen díky úzké spolupráci předních českých architektů, soukromého investora (Nadace Automatické mlýny) a veřejného sektoru (město Pardubice a Pardubický kraj). O vzniku a cestě tohoto mimořádného díla i o životním příběhu lidí, kteří se o návrat Automatických mlýnů do života města zasloužili, vypráví dokument T. Mojžíše.

Prostřednictvím rozhovorů se známými umělci působícími v rámci Nadace Život umělce i Nadací odměněnými se nám představí jedna z důležitých organizací zapojujících se do kulturního života v České republice. Smyslem Nadace je podporovat mladé začínající umělce i poskytovat podporu starším hercům či hudebníkům, mnohdy osamělým či nacházejícím se ve složité životní situaci. Rozhovory jsou doplněny záznamem z udílení Senior Prix a zajímavými fotografiemi z uplynulých 30 let.

V roce 1981 vydává brněnská formace Synkopy desku Sluneční hodiny. Pro skupinu to bylo první klasické LP, protože předchozí nahrávky byly vydávány pouze jako singly, EP nebo ve formátu desetipalcové gramofonové desky. Všechny písně na desce složil Oldřich Veselý, který se po návratu do kapely z působení ve skupině Radima Hladíka stal tvůrčím tahounem skupiny. Celkové vyznění desky umocňují i texty Pavla Vrby. Kvalitu desky ocenily i v Japonsku, kde ji v roce 2014 opět vydali v rámci vybraných světových hudebních projektů. Na vznik písní, nahrávání v Pezinku i koncertní provedení alba vzpomínali nejen členové kapely, ale i blízcí spolupracovníci.

V srpnu roku 2002 vyrazili Rolling Stones na turné oslavující jejich čtyřicetileté působení na hudební scéně, které podpořili i albem Forty Licks. Během 14 měsíců objeli celý svět a odehráli 117 koncertů. Město, které britští rockeři rozhodně nemohli vynechat, byl New York. Vždyť poprvé v něm vystoupili už v roce 1964. Zatímco na počátku své kariéry si pro vystoupení zvolili Carnegie Hall, v roce 2003 zamířili do Madison Square Garden. Fanouškům nabídli celou řadu hitů, včetně Honky Tonk Women, během něhož se ke skupině přidala americká zpěvačka Sheryl Crow.

Kanadský zpěvák Paul Anka se proslavil skladbami „You Are My Destiny“, „Lonely Boy“, „Put Your Head on My Shoulder“, ale hlavně hitem „Diana“. Skladba vydaná v roce 1957 ho už v šestnácti letech vynesla na vrchol hitparády nejen v rodné Kanadě, ale i ve Spojených státech nebo Austrálii. Do svého repertoáru ji zařazovali umělci po celém světě. V rozhovoru s Paulem Toogoodem Paul Anka přibližuje nejen své mládí a cestu za úspěchem, ale mluví i o působení v Las Vegas a spolupráci se slavným Frankem Sinatrou.

Výtvarnice, grafička Míla Fürstová se proslavila tím, že vytvořila obal desky pro britskou skupinu Coldplay, muzikanti ji sami oslovili. Už nějaký čas žije v Británii, kde studovala, a vypráví o tom, jakou používá výtvarnou techniku. Vytvořila obal i pro Žbirkovu desku, je autorkou výtvarné složky k Erbenově Kytici, přeložené do angličtiny. Duet Zkúška snov zpívá moderátor a slovenská zpěvačka Katarína Knechtová, která je známá i v Čechách a na Moravě. Její cesta k hudbě začínala už v rodinném prostředí. Hraje na kytaru, zpívá a písničky si i skládá. 12 let působila ve skupině Peha. Zazpívá s klavírem svůj hit Spomaľ. Po odchodu ze skupiny nastala její sólová dráha, skládá i pro jiné zpěvačky, tvoří hudbu pro počítačovou hru...

Téměř zapomenutou část našeho kulturního dědictví, lidové duchovní písně staré minimálně dvě století, vynesla na světlo folkloristka Magdalena Múčková ve spolupráci s etnoložkou Lucií Uhlíkovou. Jde o písně, které provázely církevní rok (adventní, vánoční, postní, velikonoční) a které zaznívaly jak v kostele, tak při církevních obřadech mimo něj, a také při domácích pobožnostech v obci Vnorovy (dříve Znorovy) na Hodonínsku. Lidé je často zpívali na jiné nápěvy, než jaké byly uvedeny v kancionálu – k tištěné textové předloze si vytvořili vlastní melodie šířené pouze ústní tradicí. Duchovní písně zpívali stejným způsobem jako tradiční lidové písně – přidávali si ozdobné tóny a některé části nápěvu prodlužovali. Tímto tzv. ornamentálním způsobem se dříve zpívalo i jinde, písemně zachycen byl například na Horňácku, ale zvukové nahrávky existují pouze z Vnorov. Na zajímavou zpěvní tradici ve Vnorovech upozornil na začátku 20. století sběratel Hynek Bím – v letech 1906 až 1911 v obci zapsal soubor lidových písní, které už v té době postupně mizely z aktivního užívání i paměti místních obyvatel. Jeho součástí je víc než šedesát písní duchovních. Sběratel na ně upozornil skladatele Leoše Janáčka a ten jej pověřil, aby některé z nich zachytil na Edisonův fonograf. Takto se podařilo zaznamenat 15 písní. Hodnota fonografických záznamů kostelních písní z Vnorov je mimořádná, patří mezi zcela první zvukové záznamy písňového folkloru pořízené na našem území. O jejich znovuobjevení se zasloužili badatelé z Etnologického ústavu Akademie věd ČR, když v rámci projektu „Vzaty do fonografu“ nahrávky vyčistili, zdigitalizovali a upozornili na ně veřejnost. Folkloristka Magdalena Múčková pak spolu s hudebníkem Martinem Jakubíčkem některé z písní zaranžovali pro Cimbálovou muziku Danaj a varhany, jiné nechali v takové podobě, jak se zpívaly dříve – tedy a cappella nebo za doprovodu varhan. Ke spolupráci přizvali vnorovský folklorní soubor Spinek. Tak vznikla nahrávka i pořad, který tuto perlu lidové hudební kultury alespoň částečně přiblíží širší veřejnosti.

Název Pamukkale v překladu znamená „bavlněný hrad". To proto, že termální prameny zde vytvořily alabastrově bílé vápencové vodopády, jaké nejsou k vidění nikde jinde na světě. Léčivá síla zdejších termálních pramenů a zřídel je známá a vyhledávaná už několik tisíciletí. Nedaleko od města Sivas teče říčka, v jejíž 38 stupňů teplé vodě žijí malé rybky, které za tři týdny trvající léčebnou kúru dovedou pacienty ze všech končin světa dokonale zbavit lupénky, se kterou si jinak vědecká medicína dodnes nedovede úspěšně poradit...

Pozvání do dnešního dílu pořadu Uchem jehly přijala Helena Klímová. Žena, která sice původně vystudovala filologii a svou kariéru začala jako redaktorka Literárních novin, ale po roce 1968 se začala věnovat psychoterapii, mimo jiné generačnímu přenosu traumatu holocaustu a také skupinové analýze. Dodnes provozuje soukromou praxi a vydává knihy. O jejím pohledu na svět, na lidi v něm a o proměnách, kterými procházíme, si s ní bude povídat Zbigniew Czendlik.

Ikony českého designu. Dokument (2006). Svět designu, architektury a životního stylu.

V pracích Stanislava Fialy je obsažena otázka, zda může být příroda a krajina inspirací pro moderní architekturu.

Dokument (2015). Divadelní studio Paradox a jeho Daemoni, Pitínského Mein Švejk v Huse na provázku a neobvyklé Labutí jezero nazvané Black and White.

Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Opakování 4.12./ČTart. Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Skvělý skladatel, varhaník a klavírista. Moudrý, citlivý a vzdělaný pedagog. Neuvěřitelný a nápaditý hudební improvizátor. Milující manžel a otec tří synů. Tím vším byl Petr Eben. Jako židovský mladík prošel koncentračním táborem a jako praktikující katolík velmi dráždil komunistickou vrchnost. Jeho skladby se hráli a hrají po celém světě a byla to právě jeho tvorba a její ohlas, která ho chránila před větší perzekucí. Režisérovi Janu Mudrovi se podařilo dobře prokreslit Ebenovu laskavost, vnitřní svět, víru, široký rozhled, znalosti i jeho pracovitost a samozřejmě i jeho tvorbu. A jsou tu i velmi cenné, často exkluzivní výpovědi jeho manželky, synů – Kryštofa, Marka a Davida, jeho přátel, spolupracovníků i dnešních interpretů.

Opakování 10.12./ČT2. Rozhovor Marka Ebena s anglickým hercem.

Cyklus dokumentů o ikonických předmětech, které se v průběhu uplynulého století staly součástí našeho každodenního života. Tento díl se zaměřuje na výtvarně i edukativně hodnotné dětské hračky, představuje také jejich významné tvůrce, kterými byli například Václav Špála, Ladislav Sutnar nebo Libuše Niklová.

Tento film je ponořením do odvážného dobrodružství francouzské kinematografie: nové vlny. Během deseti let, tedy v období mezi roky 1958 až 1968 vytvořila hrstka filmařů jedinečnou estetiku, která dodnes vyvolává vášnivé diskuse a o níž se vydávají knihy. Šlo o generaci umělců a intelektuálů, kteří cítili jistou spřízněnost s velkými hollywoodskými mistry v čele s Hitchcockem a Hawksem, s italskými neorealisty a s několika režiséry francouzskými. Většina tvůrců nové vlny vzešla z filmového časopisu Cahiers du cinéma a za své guru považovali slovutné teoretiky a historiky André Bazina a Henriho Langloise.

Akordeonista Zoltán Vörös je dalším hostem Feriho Barkociho v pořadu Amare lavutara. Během otevřeného rozhovoru přibližuje své hudební vzory i cestu, která ho ze slovenské Šoporne přes Rakousko dovedla až do České Krumlova. Společné setkání dvou muzikantů nakonec vyvrcholí společnou písní „Baro Bijav Bašavas“, kterou si z původně balkánské verze slovenští Romové předělali k obrazu svému.

Zarputilá, tvrdohlavá, ale také geniální, multitalentovaná: to vše jsou přívlastky, jimiž byla za svého dlouhého života označovaná Leni Riefenstahlová. Přesto se o ní nejčastěji mluví i píše jako o "kontroverzní". Jedna z nejvýraznějších osobností historie filmu totiž položila svůj talent na oltář nacismu. Své o tom ví i dokumentaristka a spisovatelka Nina Gladitzová, s níž se Riefenstahlová dokonce soudila. Jádrem sporu bylo Gladitzové tvrzení (které, jak se ukázalo, se zakládalo na pravdě), že jako komparz do filmu Nížina použila Romy z koncentračních táborů. Riefenstahlová, někdejší baletka a herečka (mimochodem, patřila mezi nejkrásnější Němky své doby) se do povědomí diváků zapsala především svými dokumenty Olympia a Triumf vůle, vytvořenými na zakázku pro Hitlera. Po válce ji za to pochopitelně čekal trest: ještě těžší než věznění pro ni byl zákaz práce. Do nečinnosti neupadla: fotografovala a natáčela v Africe, kde zdokumentovala civilizační změny v kdysi přírodním a primitivním kmeni Núbů, v poměrně vysokém věku se pak začala věnovat také potápění a podmořské fotografii. Snímky o Africe a o podmořském světě se jí ovšem podařilo dokončit až ve věku neuvěřitelných sta let. Zdálo se, že stará dáma má před sebou druhou kariéru. Tu však přerušila smrt, která rozporuplnou ženu navštívila 9. září 2003.

V roce 1984 Petar Introvič kompletně vyměnil sestavu kapely Bluesberry. Odejití muzikanti Bluesberry se velmi rychle zformovali a pod vedením Martina Krause tak trochu na truc založili kapelu Krausberry. Za čtyřicet let na scéně se tato blues-rocková kapela proslavila ironickými texty, jevištní show frontmana a zpěváka Martina Krause přezdívaného také jako „Hanspaulský Mick Jagger“ a především, rozpoznatelným zvukem a nezaměnitelnou energií. Do širšího povědomí se Krausberry dostali především v devadesátých letech, kdy natočili desky „Na větvi“ a „Šiksa a gádžo“, na nichž se nacházely hity jako „Můstek“, „Kořenová zelenina“ nebo „Vlakem na Kolín“. Záznam koncertu natočený v roce 2022 na festivalu Jurkovič Open Air se stal záminkou pro natočení originálního portrétu této skupiny. Jednotliví hudebníci odcházejí ze svých domovů nebo práce, aby se sešli v dodávce a spolu se vydali, jako obvykle, na koncert. Cestou vyprávějí historky spojené s léty působení na scéně, popisují historii skupiny, letité zvyky i přístup k hudbě a hraní. Jeden den v té nejlepší možné společnosti.

Mezi nejpozoruhodnější fenomény regionu Kappadokie patří pozůstatky podzemních měst, z nichž některá byla tak rozsáhlá, že se v nich mohlo skrýt více než 30 000 lidí. Zcela jistě zde byla předkřesťanská podzemní města již roku 401 př. n. l., kdy je objevil Xenofón, řecký námezdní voják, který tudy pochodoval se svými žoldnéři. Tato města byla později využívána jako úkryt i křesťanskými komunitami. V prvních podlažích byly umístěny stáje, lis na víno a rozlehlá sklepení. Pod nimi pak byly umístěny obytné prostory, kuchyně a kostel. Zcela nenápadně se v krajině ztrácejí vchody do zdejších až jedenáctipatrových obydlí. Tato patra ovšem vedou hlouběji než 60 metrů pod povrch země...

Patří k režisérům, kteří na své novinky nechávají diváky poměrně dlouho čekat. V drtivé většině se ale čekání zatím vyplatilo. O Coppolových filmech se prostě ví. Snad každý zná tituly jako Kmotr, Dracula, Apokaplypsa, Divotvorný hrnec nebo Rozhovor. Každý je jiného žánru, ale všechny jsou výrazné a nepřehlédnutelné. Totéž zřejmě bude platit i o jeho zatím posledním počinu zvaném Megalopolis, což je pro změnu sci-fi. Zajímavé je, že stejným žánrem svou kariéru započal, a to neméně zvláštním způsobem: zatímco Megalopolis z roku 2024 je velkoprodukce placená z jeho vlastních peněz, jeho debut Něbo zovjot z roku 1959 je pro změnu sovětské provenience. Byť existuje v ruském i americkém sestřihu (ruským režisérem byl Michail Karzukov), je tato položka ve filmografii dostatečnou raritou hodnou Coppolova věhlasu.

Josef Gočár, architekt, jehož stavby i urbanistické koncepce patří k vrcholům české moderní architektury 1. poloviny 20. století, se narodil v Semíně nedaleko Pardubic. Bylo mu 28 let, když navrhl pro pardubické podnikatele bratry Winternitzovy budovu Automatických mlýnů na břehu řeky Chrudimky, nedaleko historického renesančního centra města a na dohled bývalého pernštejnského zámku. Při tvorbě fasády se nechal inspirovat starobabylonskou branou bohyně Ištary. Vznikla vzhledově i funkčně unikátní stavba, která svému účelu sloužila více než 100 let. Provoz v ní skončil teprve v roce 2013 a o rok později byla vyhlášena národní kulturní památkou. Stejně jako řada dalších Gočárových staveb, do jejichž běžně nepřístupných prostor se podíváme. Od podzimu 2023 nejsou ale Automatické mlýny jen industriální památkou, ale i živým centrem kultury, společenského života a vzdělání. Do roku 2026 se stanou i místem k bydlení a nákupu. Tento zcela unikátní, u nás naprosto ojedinělý projekt, mohl vzniknout jen díky úzké spolupráci předních českých architektů, soukromého investora (Nadace Automatické mlýny) a veřejného sektoru (město Pardubice a Pardubický kraj). O vzniku a cestě tohoto mimořádného díla i o životním příběhu lidí, kteří se o návrat Automatických mlýnů do života města zasloužili, vypráví dokument T. Mojžíše.

O unikátní obnově barokního divadla a jízdárny.

Festival Janáček Brno uvedl v roce 2016 kromě světově proslulých inscenací Janáčkových oper Káťa Kabanová a Z mrtvého domu i tituly, které jsou v českých podmínkách k vidění jen zřídka. Jedná se o operní díla klasiků hudby 20. století, Bély Bartóka (Modrovousův hrad) a Arnolda Schönberga (Očekávání). V pořadu přinášíme obrazové záznamy vybraných částí zmiňovaných děl a rozhovory s inscenátory, například s režiséry Robertem Carsenem a Davidem Radokem anebo s dirigentem Markem Ivanovićem.

Dokument (2015). Tosca v režii uměleckého šéfa Janáčkova divadla Jiřího Heřmana, téma náboženského fundamentalismu ve hře M. von Mayenburga Mučedník a Alenka v kraji divů a za zrcadlem v pojetí J. A. Pitínského a Slováckého divadla.

„Nevzpomínejte zlého“, vzkazuje překladatelka a romanistka. Připravili M. Polák a K. Zalabáková

Víte, že nejen náměstí, ulice a parky jsou veřejné?

Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Opakování 5.12./ČTart. Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Italské zpracování pohnutého životního příběhu Gabrielle Chanelové, jež svým šarmem a nápaditostí dokázala změnit tvář módy. Po zdrcujícím románku s aristokratickým plukovníkem, jenž Coco bránil v seberealizaci, a navíc ani nenašel odvahu představit ji jako budoucí manželku své snobské matce, se Coco rozhodne jít vlastní cestou. Léta praxe z krejčovského salónu a nezměrná nápaditost jí pomohou k prvním zdařilým krokům. Radost z nich ale vzápětí přebije válka, po níž je třeba začít znovu. Velký návrat, uskutečněný v roce 1954, však Coco definitivně dovede až na prestižní přehlídková mola. Žena, která zrušila diktát spodniček a korzetů, však nikdy nenašla své rodinné štěstí. Za svůj úspěch v patriarchální a konvencemi spoutané společnosti a za svou celosvětovou proslulost totiž zaplatila ztrátou těch nejdražších bytostí. Příběh vyprávěný ve třech časových rovinách nabízí strhující podívanou na obtížné počátky a hořkosladké konce největší z módních ikon. Postava Coco Chanel je výtečně a velmi přesvědčivě ztvárněna Barborou Bobuľovou (mladá Coco) a Shirley MacLaineovou.

U nás jsme mu říkali Frigo. To pro jeho tvář, která se zdála být bez mimiky, jako by ji zaklel mráz. Ale jeden z nejpopulárnějších filmových komiků všech dob se nejmenoval ani Buster. Narodil se jako Joseph Frank Keaton jako první dítě manželského páru, který se živil vaudevillovými výstupy a kočoval po Americe. Na jevišti stál malý Joe už jako batole, brzy ovšem začal létat. Rodiče si ho pohazovali po jevišti s takovou vehemencí, až několikrát čelili obvinění z týrání. Na klučinu dokonce používali speciální madlo, aby se s ním lépe manipulovalo. Šlo o vynikající průpravu pro jeho pozdější divoké a nesmírně složité kaskadérské kousky. Přezdívku "Buster", což se dá pochopit jako "padač" nebo "nezmar" mu prý vymyslel rodinný přítel, slavný kouzelník Harry Houdini, když ho viděl spadnout ze schodů a byl ohromen tím, že Joe se hned zvedl a pokračoval dál, jako by se nic nestalo. A takový byl Keaton vlastně celý svůj život: tvrdý sám k sobě, nezmar, kterého potkala celá řada tvrdých pádů nejen fyzických, ale on se dokázal vždycky zvednout a pokračovat. O jeho životě a kariéře vypráví celovečerní dokument slavného režiséra Petera Bogdanoviche, v němž na legendu zavzpomínají blízcí a kolegové včetně Mela Brookse, Carla Reinera či Wernera Herzoga.

Komorní dokument zaznamenává vznik desátého studiového alba Miroslava Žbirky. Sám interpret přiznával velký význam tohoto díla. Po těžkých letech provázených ústupem z výsluní populární hudby úspěch Modrého alba znamenal návrat populárního „Mekyho“ zpět na koncertní podia. Na vznik alba mimo Žbirky vzpomínají i jeho kolegové či tehdejší spolupracovníci. Dokument podle scénáře Honzy Vedrala ale také ukazuje život umělce i s jeho názory a vzpomínkami. Režie dokumentu se ujal Šimon Šafránek, který už o zpěvákovi natočil celovečerní portrét Meky.

Dokument Fr. Truffaut, Godard, Rohmer, Chabrol, Rivette a další aneb skupina, která výrazně zasáhla do dějin kinematografie

Týdeník ArtZóna si všímá všeho podstatného, co se stalo na domácí i zahraniční kulturní scéně, a to ve všech jejích oblastech a žánrech. Nabízí nejen informace o důležitých počinech hudby, tance, divadla, filmu i literatury, výtvarného umění i designu, ale také klade otázky, hledá souvislosti a přináší kritické reflexe.

V drážďanské Semperově opeře zpívá sopranistka Eir Inderhaugová hlavní roli v premiéře opery Chasing Waterfalls neboli „Honba za vodopády“. Je to výjimečné dílo, protože některé jeho části zkomponovala umělá inteligence. Eir Inderhaugová už nějaký čas zkoumá hranice klasické hudby. V Berlíně ji čeká setkání s producenty počítačové opery. Ze všeho nejdřív je potřeba nahrát Eiřin hlas. Nahrávka se natáhne do umělé neuronové sítě, které se obecně říká umělá inteligence. Dokáže umělá inteligence dokončit Beethovenovu Desátou symfonii? Na tuto otázku hudební a technologický konzultant Matthias Röder odpovídá: „Vytvořili jsme umělou inteligenci, která se naučila Beethovenovu hudbu. Zná každou jeho symfonii, klavírní sonátu, smyčcový kvartet i ostatní komorní skladby. Zná i hudbu Beethovenových současníků, třeba Mozarta a Haydna, nebo skladby Johanna Sebastiana Bacha, jehož hudbu Beethoven pečlivě studoval“. Umělá inteligence by tedy dokázala složit hudbu v Beethovenově stylu. Mohla by ji vygenerovat. Vědecký tým dal umělé inteligenci k dispozici asi čtyřicet dochovaných návrhů k Desáté symfonii, které Beethoven sám napsal, a ona ji dokončila. Nejčastěji kritici polemizovali, že tak by to Beethoven nikdy nezkomponoval. Někteří poukazovali na pasáže, totožné s těmi z Beethovenových přípravných verzí. „Připadá mi neuvěřitelné, že můžeme být přesvědčeni o tom, jak přesně by nějaký umělec vytvořil své dílo“, ironicky dodává k jejich výtkám Matthias Röder. Do budoucna je totiž přesvědčen, že i tento úkol, jímž je hudební kompozice v určitém stylu, jednoho dne umělá inteligence bezchybně zvládne.

Dokument ČR. Nadace Život umělce se za 30 let své existence vepsala do rozvoje kulturního života v České republice.

V pracích Stanislava Fialy je obsažena otázka, zda může být příroda a krajina inspirací pro moderní architekturu.

Dokument (2015). Zlínské divadelní mapování identity města představením Baťa Tomáš, živý. Rodinná operní expedice Čarokraj zahájila působení Jiřího Heřmana v čele brněnského operního domu. Román S. Mawera Skleněný pokoj si pro adaptaci vybral S. Moša, takže příběh majitelů slavné vily ožil na scéně Městského divadla Brno.

Jak architektonicky a designově pojednat půdní vestavbu. Pohled několika architektů a jedné obyvatelky.

Dokument (2011). Prvotřídní trumpetista, nejdéle účinkující člen Orchestru Gustava Broma, aranžér a skladatel. Připravili P. Jurda a K. Zalabáková

Dokumentární film (2006). O tom, co provádí s ženskou duší písně Jana Nedvěda. Zpovědi fanynek i odborné analýzy.

Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Opakování 6.12./ČTart. Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře